Když přijíždím k areálu rokycanského letiště, nestačím se divit. Už ve čtvrtek na warm-up párty je stanové město zpola plné. Letos návštěvníci jistě trhnou rekord. Areál má ještě panensky zelenou trávu, velká scéna voní novotou a ve vzduchu jiskří očekávání. Do první kapely zbývají dvě hodiny a tak si konečně kupuji vinyl KALLE, aby měla jejich kazeta kamaráda a dávám si slib, že do dister poté už chodit nebudu, jinak to dopadne migrací papírovek z mé peněženky. A už teď vím, že to asi nedodržím.

První kapelou ve stanu jsou MY TURN. Poctivá straight edge hardcorová mašina ať dělá co dělá, nemá příliš oporu v publiku, které se zatím jen tak rozkoukává. Dost podobně na tom jsou Skoti z CAVALCADES. Emo/screamo se zpěvákem, který se podivně kroutí kolem mikrofonu a působí trochu zabržděně, jakoby se styděl. Z této zakřiknuté, příliš hodné kapely nemám dobrý pocit, i když hudebně je to naprosto OK.

Na pilu publikum i kapela přitlačí až s příchodem THE CAULFIELD CULT. Trochu emíčka a post-hardcoru pro holčičky, občas se zpívá, ale zvuk má zuby a kapela nasazení. Navíc jsou kluci ze Singapuru, takových tu moc nebylo. Konečně i omladina začíná trochu řádit. První kapela, která stála za to.

Mažu ke stanu. Jsou tam ČERVEN. Instrumentální pidliky-core. Kytara a bicíčka, méně matiky a méně tapovaných hitovek (vivat Půlnoční mlsání a Rákosníček) než u Pavlovy předchozí kapely SYNERGY, ale ono to půjde. Vím to. Po první třetině koncert slyšitelně lépe sedí. Méně splašenosti a špíny než u DEPAKINE CHRONO, trochu tu chybí ty spodní frekvence, ale tak třeba se ještě najde nějaký ten basák, co by mezi ty dva zapad. Helpnul by jim.

Z tohoto mám fakt radost. DISEMBARKED jsou mláďata, ale rozhodně ne zelenáči. A zrajou jako víno. Ne, jsme na Fluffu, takže zrajou jako sýr. Taky blbý přirovnání…. Tak prostě zrajou jako ovoce. Tak, to je korektní. A měli super trička se zelenýma stromama a červenýma mákama. Navíc Švédsko, že jo. Tam nejde sáhnout vedle. Koncert mě sešrotoval, jde to strmě nahoru. Velká naděje pro severskou screamo scénu.

A konec už je opravdu rozjetý. Ve stanu to vře, protože se konečně dostalo na metal. DEATHRITE jsou riffovým buldozerem, jehož palivo je hybridem death metalu, grindu a crustu. V každém případě brutální hoblovačka s vlasovými vrtulníky, ve které mezi skladbami vždy zaznělo „next song is chrochty chrochty“. Řezničina a důkaz na to, že metal na Fluffu stále žije a navíc sbírá vavříny. Nultej den. Jedu se domů osprchovat, protože zítra nás čeká ten pravej nejpravější Fluff včetně afterpárty do rána.

Pátek

Zpětně mě hrozně štve, že jsem si od této kapely nic nekoupil. Budu si je musel vychytat někde v klubu. Bristolská skvadra SVALBARD vedená řvoucí divoženkou vydává pod Holy Roar records. Epické stěny kombinované s melodickým hardcorem i staroškolským screamem. Tahle kapela mi hned při příchodu do areálu vyrazila dech. V těchto chvílích je poslouchám v klidu doma a zdá se mi to snad ještě lepší než živě. I když z CDčka člověk nemusí mít strach o svoje zuby, živě jsem měl vykopávající botu od zpěvačky několikrát pár centimetrů od brady.

A jede se dál v nastolené kvalitě. Na hlavní scéně vykopávají LLNN, sludgecorový syrový traktor s klávesami. Rejstříky zvuků jsou někdy trochu úsměvný oldschool pozdních devadesátek, ale jinak jde o živý set, který má atmosféru a baskytaristu, který je schopen do svého nástroje bušit pěstmi tak dlouho, až si urve pásek. A já následně přicházím o mladé pop punkové izraelce se zpívající žido-punkerkou. Proč? Povinnosti, jedu pro nějakou kapelu.

Vracím se do raných devadesátek. Emo rocková složenina CROOKED LETTER z lidí z MELEEH, IN RIUNS OF a SUIS LA LUNE. Mno, na můj vkus moc pop a na poslední fázi ENGINE DOWN to stejně nemá. Když už jsem nestihnul female leading pop punk ve stanu, tak mám šanci na open stage, kde je hned několik genderově vyvážených kapel najednou. To je scéna, kde si může zahrát kapela, která se předem zapíše na rozpis, takže se program rodí až v den, kdy se hraje. Jedna z nich je německé screamo TALL AS TREES a o té druhé s nádhernou zpěvačkou a kytaristkou nemám šajna.

Na hlavní scéně mezitím startují HEXIS. Jejich zpěvák se sem těšil. Říkal, že to byl jeden z jeho snů, zahrát si na tomto fesťáku. Mladé Dány bohužel semlela velká scéna, věřím, že ve stanu by jejich set vyzněl o mnoho lépe. Takhle za plného slunce se ten black metal dělá fakt nedobře. I tak se tu nenudím, z kapely stříká snaha až do dvacáté řady a atmosféru se nějakou také daří budovat, ale potenciál je tu na víc.

Jeden z absolutních vrcholů fesťáku mi přinesli CONTWIG. Splašené mládí potkalo chaotický hardcore. Vzduchem lítá úplně vše. Kytaristé lezou na bedny, na bicí, na cokoliv, na co vylést jde. Technické finesy i absolutní špína, uvnitř rozbuška ze zběsilé ryzí energie. Tohle mě nakopává jako máloco. Podobný dojem ve mne zanechali před pár lety THE RODEO IDIOT ENGINE o pár metrů blíž k lesu.

Z plynu však ani poté neslevíme. Zástupci stáje Prosthetic records právě startují thrash metalový vrtulník, takže rozepnout máničky a nahodit vrtule. Pánové, ten thrash je ale paráda, když se to podává tak, že máte řádně nakopanou prdel ještě dva dny. RAMMING SPEED jsou zkrátka sázka na jistotu. Thrashová párty, do které se prostě chcete zapojit.
Při OAK je ve stanu moc velká tlačenka a tak jdu na zmrzku a limonádu dlabanou z melounu. NINE ELEVEN není také žádná neznámá. Melodický hardcore z Francie s výtečnou pódiovkou. První kapela, kterou registruji na playfast scéně, je FLUMMOX. Basa, bicí a nelidské vytí a chrochtání zabalené do power violance. V sestavě u mikrofonu úlomky z ONANIZERU, tedy záruka hrdelních kvalit. Kytara kluci v budoucnu nebude?

Ve stanu je nefalšovanej majhem. TEMPEST možná vypadají jako banda geeků, ale když odšpuntujou svojí tvorbu, je to jako dávka švýcarskýho absintu. Čirý zlo. Black metalový stroj s crustovým pískem v ložiskách. Zpěvák neustále mezi lidmi. Kolem něho půlkruh. Tlak, že krvácí uši.

Jdu ven a vím, že mě milosrdenství nečeká. V Psy tentu je Náábská mafie. Tahle banda milovníků organického i chemického štěstí zase poskládala novou kapelu ze starých částí. A zase to bude. No bode to dobrý. I název je dobrej. STÁRNEŠ! Za basou Cikál, Buďa kytara a špekatej Eva u bicích. Kurník, tenhle týpek přece nikdy špeky mít neměl. Co se to kurva děje? STÁRNEŠ! Aha. Noijs rock jak svině. Jejich zpěváka neznám, ale našel jsem ho o půlnoci pod autem. DEPAKINE CHRONO jsou už klasici. Pidliky špína, kterou jsem viděl mnohokrát a nikdy to nebylo špatný.

Na hlavní scéně poslední kapela. 7 SECONDS. Hardcorová legenda z osmdesátek. Furt je to dobrý. Melodické Óóóó refrény s nimi jede půlka Fluffu. Atmosféra skvělá i západ slunce se povedl. Hned při první písničce basák zastavuje kapelu, někdo se vytřískal při stagedivingu. NOT AFRAID z Antwerp kralují stanové scéně. Využívají lidí, kteří jsou ve varu, a naperou do nich silou hardcorová kladiva. Set plný pohybu a potu. Z dálky v mizejícím rudém slunci to vypadá jako požár, to jak tam mosheři víří prach.

Co se dělo od této chvíle dál už jen zkratkovitě. V pět jsme zavírali pivní stánek venku. Z toho, co z toho času opravdu stálo za to, byl hip-hop večírek, kterému předsedala KOLONA (naprosto parádní melodický vokály) a MEMENTO MORI, pár kapel na Playfast scéně a drum’n’bass ze Silver Rocket zvaný KONTROLL, a samozřejmě skvěle uřvaní REASON TO CARE.